Malá vesnička Klášterec na úpatí kopců asi deset kilometrů od severomoravských měst Šumperk a Zábřeh není na první pohled vůbec zajímavá. Klášter, po němž dostala své jméno, a který tu stával, je jedním z nejméně známých klášterů v českých zemích. O to zajímavější je sledování jeho téměř neznámé historie obestřené několikerým tajemstvím.

Jeho zakládací listina byla sice údajně ještě v roce 1760 v držení faráře Františka Herziga v Krumperkách, dnešním Podlesí, ale ztratila se a nebyla již nikdy nalezena. Je známo, že klášterecký klášter v historických pramenech označovaný jako "cella janua vitae" (klášterec brány života), býval spolu s podobnými v Žatci a Břvanech pobočným klášterem opatství v dalekých Postoloprtech v Čechách. Takové pobočky, tzv. celly (klášterce), zřizovali opati klášterů na příhodných místech pro mnichy, kteří chtěli žít jako poustevníci, nebo chtěli pracovat a starat se o pocestné.

Podle historiků k založení kláštera došlo někdy mezi rokem 1277, kdy bylo zrušeno proboštství v Klášterci nad Ohří, a rokem 1289, kdy páni z Konice přišli o majetek na Zábřežsku. Majetek sice získal rod Tunklů, ochrana kláštereckého majetku ale nadále příslušela Konickým. První dochovaná písemná zpráva o klášteru, někdy mylně považovaná za datum jeho založení, je datována až rokem 1349, kdy mu Ješek z Konice věnuje vesnici Polomí a 60 hřiven z vesnice Veselí. Je zajímavé, že tento majetek klášter nikdy nedostal, protože uživatel Milota z Náměště jej nevydal a roku 1465 dokonce prodal.

Podobně jako není znám rok založení kláštera, není znám ani rok jeho konce. Traduje se, že klášter vyvrátili husité, snad během nájezdu na jižní část Šumperska v listopadu 1424, kdy pod velením Diviše Bořka z Miletínka, Mikuláše Sokola z Cimburka a Jana Hvězdy z Vícemilic vyplenili dominikánský klášter v Šumperku a marně dobývali nedaleký hrad Mírov. Klášter měli ostřelovat z protilehlého skaliska Hrádek, ale zřejmě jej nezničili úplně, protože se připomíná ještě roku 1490. Úplný konec přišel zřejmě až při bojích mezi stoupenci a odpůrci Jiřího z Poděbrad za uherských válek, kdy na Moravu vpadla vojska Matyáše Korvína. Opuštěný klášter se měnil ve zříceninu, klášterní čeleď se však na místě zřejmě již usadila a její ves po klášteru získala i jméno.

Z ostatních památek se v Klášterci zachovalo málo. Patří mezi ně sedm a půl metrického centu vážící zvon z roku 1656 s latinským nápisem ANNO 1656 ME RESO NANTE PIA BENEDICAT VIRGO MARIA CAPITANEO GENEROSO DOMINO VALENTINO GABRIELE AB ENGESTEIN PARO .HO MGRO FRANCISCO KARBA MORAVO ZWIT[AWIENSI UNO ANNO QUO REX POLONIAE REGNO TANTOPULSUS A SWECIS (text sděluje, že zvon byl zhotoven zásluhou zábřežského hejtmana Valentina Gabriela z Engelsteinu a faráře magistra Františka Karby, po proboštu Oldřichovi prvního historicky doloženého kláštereckého kněze, rok po tom, co byl polský král Jan II. Kazimír Vasa vyhnán Švédy). Kostel byl vykraden v prosinci před čtyřmi lety, zloději poškodili oltář a ukradli několik jeho ozdobných částí, kalich a sošku Pražského Jezulátka z novější se stočil vybavení kostela. V létě roku 2003 se neznámý zloděj vloupal do budovy klášterecké fary a ukradl bohoslužebné náčiní pořízené pro klášterecký kostel v dobách po třicetileté válce. S ním do neznáma odešla i další část dějin místa, které do historie vstoupilo před než sedmi sty lety.

Nejznámější místní pověsti se týkají založení Klášterce a klášterního pokladu, které zaznamenal v polovině 19. století učitel a národní buditel Jakub Lolek. Podle jedné z nich, kterou mu roku 1871 vypravovala stará babička pasoucí s vnučkou na louce u Klášterce krávy, žil v kraji okolo Klášterce, tehdy ještě pokrytém hlubokými lesy, had se zlatou korunkou na hlavě. Jednou tudy putoval mlynářský pomocník vyzbrojený kvůli loupežníkům, kteří zde řádili, křesací pistolí. V horkém letním poledni chtěl nedaleko břehu řeky Moravy odpočinout, ale sotva usedl, uslyšel zvláštní šustot a sykot z křoví u řeky vylézal had se zlatou korunkou na hlavě. Protože jej mládenec vyplašil, had se rychle odplazil, ale po chvíli se vrátil a na bílém šátku, který trávě zanechal ukrytý mládenec, se stočil do klubíčka a usnul. Mládenec pak v klidu zamířil, hada zastřelil, rychle vzal korunku a utekl. Ve městě korunku prodal, za utržené peníze zakoupil pozemek s kusem lesa a na něm nechal postavit kostel klášterem, v němž se pak stal prvním mnichem. Klášter se stal poutním místem, okolo časem vznikla ves Klášterec.

Říkalo se, že když za husitských válek museli kněží a mniši klášter narychlo opustit, svoje cennosti ukryli v podzemí. Uprchli prý podzemní chodbou na nedaleký hrádek Bludoveček v lesích mezi Bludovem a Šumperkem, někteří z nich se dostali až na vzdálenější, ale větší a bezpečnější Nový hrad u Raškova. Ukrytý poklad prý sice mniši zakleli, aby jej chránili mocní duchové, ale i tak se našli lidé, kteří se ho chtěli zmocnit. Jedni byli prý pokladu již docela blízko. Ještě než se pustili do kopání, postavili na stráž malého chlapce kropáčem a svěcenou vodou a nakázali mu, aby se nebál, pokud uvidí čerty či jiné příšery. Stačí prý jen mlčet a použít kropenku se svěcenou vodou. Pak se dali do práce. Po několika hodinách vyčerpávající dřiny skuteční kopáči narazili v polozasypané podzemní prostoře na truhlici plnou zlatých kalichů a drahocenných rouch. V tu chvíli se však proti chlapci vyhrnula tlupa čertů doprovázená smečkou psů s ohnivýma očima, chlapec se lekl, kropenku se svěcenou vodou upustil a s křikem se dal na úprk. Zem se otřásla, vyvalil se sirný dým s plameny a truhlice se propadla do hlubin. Když se kopáči vzpamatovali, po pokladu nebylo ani památky.

Na rozdíl od hada s korunkou má pověst o zmizelém pytlákovi, kterou podle vyprávění Vincence Krejčího z Horních Studének zaznamenal ve dvacátých letech minulého století učitel Václav Rýznar, historický podklad. Její děj se odehrál někdy po napoleonských válkách, snad roku 1844. Vypráví o dívce Haně z Horních Studének, vesnice na náhorní rovině asi čtyři kilometry západně od Klášterce, za kterou chodil mladý panský myslivec Drozd a také syn prostého chalupníka, pytlák Josef. Rodiče Hany, zámožní sedláci, dávali přednost myslivci, dívka sama však měla raději Josefa. Josef často pytlačil nad Kláštercem v Drozdově revíru Rosocha. Myslivci se však stále nedařilo pytláka chytit a usvědčit. Upytlačené zvěře přibývalo a lichtenštejnský knížecí lesmistr v Rudě nad Moravou hrozil, že pokud myslivec pytláka nedopadne, propustí jej ze služby. Čím více ale Drozd Josefa pronásledoval, tím častěji se z revíru ozývaly výstřely pytlákovy pušky. Ve vesnici se Josef ještě Drozdovi vysmíval a holedbal se, že uloví, kdy bude chtít a co bude chtít. Když v neděli na svatého Josefa odešla Hana do kostela s Josefem, ale z kostela vycházela sama, Drozd pochopil. Rozběhl se k Rosoše a tušení jej nezklamalo. Výstřel z pytlácké pušky houkl docela blízko a po několika krocích zahlédl Drozd Josefa sklánějícího se nad čerstvě uloveným srncem. "Stůj, nebo střelím!" Pytlák však hbitě uskočil a nedbaje vyhrůžek, dal se do běhu ke starým bukům, kde zmizel dříve, než jej stačil myslivec dostihnout. Myslivec prohledal celé okolí, ale marně. Uplynulo několik dní, uplynul týden, Josef se ale ve vesnici již neukázal, rodiče, vesničané i Drozd jej v lese hledali marně. Uplynulo čtyřicet let. Na Josefa již dávno všichni zapomněli, myslivcova žena Hana byla již několik let po smrti. Dřevorubci, kteří v Rosoše káceli prastaré buky, přivolali zestárlého Drozda. Na dně dutiny ztrouchnivělého buku uviděl holínku a z ní vyčnívající lidský hnát kostru pokrývaly zbytky nazelenalých hadrů, vedle ležela zrezivělá pytlácká předovka, v boku kostry byl mezi žebry zaklíněn lovecký tesák. Drozd pochopil: Josef! Propadl se hlouběji do dutiny, tesák se vzpříčil a probodl jej. Dávná minulost se vrátila a z očí zestárlého myslivce vytryskly slzy. Josefovo tajemství bylo rozluštěno.

Jméno Drozd se v kraji vyskytuje dodnes. Zvídavý návštěvník je najde na památníku padlých z let 1914 - 1918 na hřbitově v Horních Studénkách, další na novém hřbitově ve Zborově.

Vidina ukrytého klášterního pokladu, o němž se vyprávěly pověsti, nedala spát lidem ani později a někteří se jej skutečně pokusili hledat i přes prokletí, které jej provázelo. Krátce před první světovou válkou se čtyři klášterečtí mládenci pustili do kopání v zahradě za kostelem, narazili na zasypanou chodbu, ale poklad žádný neobjevili. Vypukla válka a narukovat museli i oni čtyři mládenci. Jména Alois Štolc, Jan Kylar, Jan Kubíček a Ludvík Balcárek si dnes můžeme přečíst na pamětní desce zasazené v klášterní zdi vedle kazatelny jen několik metrů od gotického výklenku, který nechali zřídit mniši, jejichž poklad tito mládenci marně hledali. Z bojů za císaře pána se totiž nevrátil ani jediný z nich.

[Editace článku: Petra Stojaspalová] Přehled návštěvnosti